Není láska jako láska, jak získat lásku kočičí?

Láska má mnoho podob a přívlastků. První, platonická, vyslyšená, nevyslyšená, poslední. Na tu první nezapomeneme po celý život, stejně jako na tu platonickou. Někdy se z první lásky stane ta poslední a na celý život. Já tu však nechci rozebírat všechny druhy lásky. Chci zaměřit na tu, kterou jsem záměrně vynechala, a je neméně důležitou součástí našeho života. Lásku domácího zvířete a jeho pána, majitele. Jak si ji získat a udržet?

Měl uhrančivý pohled oranžových očí, kterými si mě nenávistně měřil od chvíle, kdy se stal právoplatným členem naší domácnosti. Celé jeho tělo pokrývala huňatá, šedá srst, která by měla být opatřena cedulkou s varováním „pelichám celoročně“. Šedé tlapky, které se mu smekaly v tu nejméně vhodnou chvíli, dva páry uší stejné bary, které mu mizely vzadu na hlavě pokaždé, když se na někoho rozzlobil. Náš kocour Tomík. Domácí typ, který v době svého dětství dosahoval velikosti průměrné kočky domácí. V dospělosti by se mohl poměřovat s mládětem tygra. Tato výše popsaná šelma tu nyní stojí a podezřívavě si mě měří. Já, bojovně opětuju jeho pohled. Nakonec se kocour znechuceně odvrací. Vztáhnu k němu ruku k pohlazení, on však v poslední chvíli ucukne. Tento pohyb ještě zdůrazní výrazným zasyčením. Závěr svého výstupu korunuje naježenou srstí a vztyčeným ocasem. Vyklízím bojiště. Vítěz provází můj odchod svým oranžovým pohledem, který jako by říkal „Zase jedna nula“. Při mém odchodu ale kocour jednu důležitou věc přehlédl. Totiž rodící se plán v mé hlavě, který má za cíl získat si jeho přízeň a postupem času, snad i lásku. Svůj plán začínám realizovat hned následující den ráno. Vstanu a oproti všem zvyklostem jdu vyzvednout kocoura z jeho příbytku, který se nachází v dolní části bytu. Kocour, překvapen tímto nečekaným úkonem z mé strany, zapomíná na veškeré protesty a ignoraci mojí osoby. Jeho šedé tlapky tedy míří do obytné části domu. Po očku ho pozoruji. Vypadá překvapeně a nejistě. „Co se bude dít?“ Mířím do kuchyně, následována opatrnými, kocouřími kroky. Postavím vodu na kávu, chystám snídani, otevírám ledničku. Při tom zvuku se kocour olízne. Vyndávám čerstvou šunku. Kocourovu oblíbenou. Utrhnu kousek a takto vyzbrojena se vydám do kocouří blízkosti. Ten zůstává na místě. Čeká, se stejným napětím jako já. Ještě nikdy si ode mě nic nevzal. A pak se to stane. Vůně šunky a kručící, kocouří žaludek vítězí. Opatrně se přiblíží a jemně si ode mě vezme vytoužený kousek. A tak to jde dál. Od šunky přešel na syrové maso, které si nechává servírovat přímo na růžový jazýček. V takových chvílích se nechá i pohladit, dokonce zavrní. Večer uléhá na barevné dece, kterou jsem přikrytá. Stočí se mi na klíně do klubíčka a svou srstí mě zahřívá společně s přikrývkou. Je to nepopsatelný pocit usínat s živým, hřejivým klubíčkem na klíně. Jak je vidět, láska někdy přichází sama a někdy je třeba jí trochu pomoci. Navíc se v tomto případě potvrdilo dobře známé pravidlo, že opravdu prochází žaludkem. I když na začátku stojí malý kousek šunky. Protože z toho malého, nabídnutého kousku, se může na konci vyklubat velká láska. Taková, která je na celý život. I když je to jen láska kocouří.