Mám doma živý budíček

Budík může mít mnoho podob a každý ho jistě má. Bez budíku, nelze vstávat. Budík způsobuje první myšlenky na vraždu přístroje, který nás tahá z toho nejhezčího snění. Nicméně můj budík se od toho klasického zcela liší. 

Jsem od přírody pozitivní člověk, což znamená, že málokdy ráno vstávám levou nohou, nebo jiným orgánem a skleničku večerního vína vidím spíše poloplnou. Nicméně, ruku na srdce, ne každý to takhle má a ten zvonící budík by ráno spíš nemilosrdně zavraždil, než jemně vypnul. Mně však buzení v poslední době obstarává někdo úplně jiný. Má čtyři nohy, dupe a piští v nekřesťanskou třetí hodinu ráno. Ano, hádáte správně. Je to kuna. V tu dobu dostává můj optimismus pořádně na frak. V duchu počítám do sta, protože deset je opravdu málo a přemýšlím, jak se nevítaného a nežádaného návštěníka co nejdříve zpavit. 

První myšlenka je jasná. Kam nemůžu já, pošlu manžela. Vyzbrojeného baterkou a sprejem proti kuně ho posílám na výpravu na půdu hned následující den. Čelovkou prozkoumal půdu, nastříkal "zaručený" sprej proti hlodavcům a jiné nevítané zvěři a s pocitem vítěze, slezl z padacího žebříku. Děj se co děj, počkáme na noc.

Spím. V noci mě však opět začíná budit známý zvuk, následovaný psím zavytím. To náš čtyřnohý miláček uslyšel nevítahého, půdního hosta. Hluk se tedy zdvojnásobil, zaručenému spreji navzdory. Kuna vesele běhala až do čtvrté hodiny ranní. Pak, zmožena nočním závoděním, usnula nejspíš někde v temném zákoutí půdy. Usínám spolu s ní o jedno patro níž s myšlenkou, že se od nás odstěhuje dřív, než rozšířím řady notorických nespavců, kteří nepřítromně hledí do rozsvíceného displeje mobilu v naději, že spánek přijde i k nim.